Byla nemocná, srdce už bylo trochu unavené a brala léky. Podstoupila 2 operace. Obě náročné a u obou jsem se strašně bála, že to nevydrží. Jedna přišla na podzim 2012, částečná mastektomie...odstranili kus mléčné žlázy z důvodu zánětu a množství drobných nádorů. Byla statečná, zvládla to a jeli jsme dál.
Pak se objevil nádor. Na pomezí hrudníku a břicha. Dost debilní místo, jak se ukázalo. Rostl rychle a překážel. Těžké rozhodnutí, ale s pomocí skvělého veterináře jsme se rozhodli to zkusit.
Na jaře (v dubnu) 2013 podstoupila druhou operaci, kterou zase zvládla. Byla prostě úžasná! Kromě velkého nádoru na břiše se odstraňovalo víc menších útvarů. U jednoho pan doktor vyjádřil obavu, že se jedná o agresivní nádor, který často metastazuje. Tohle prostě berete jako fakt. Nebojujete. Věděli jsme, že společný čas nás tlačí, že se to blíží. Proto jsem se snažila nestresovat.
Hojení už tak pohodové nebylo. Tentokrát to bolelo. Druhá narkóza se určitě taky podepsala. Celkově bylo poznat, že to Čolitu vyčerpává víc, než předchozí operace. Ale statečná byla pořád, to se nezměnilo.
1.května byla středa a byl svátek. Doktor přijel se vším, co je potřeba na poslední cestu, ale Čolita vypadala vcelku dobře. Byl to jeden z těch lepších dnů.
Když jsem šla v pátek spát a slyšela ji dýchat, věděla jsem, že jsme zřejmě na konci. Nemohla jsem usnout a pořád jsem poslouchala, jak namáhavě dýchá. Trápilo mě vědomí, že se budu muset rozhodnout a budu mít málo času.
V sobotu ráno přijela Věrka a jen souhlasně kývla, že každá minuta navíc Čolitě přitěžuje. Potřebovala jsem povzbudit od někoho nezávislého a rozhodnout se. Náš doktor přijet nemohl. A já jsem nemohla zůstat. Pořád mě strašně mrzí, že jsem s ní nemohla být. Ale vím, že měla tu nejlepší podporu. Nechala jsem je v tom samotné. Pro mě to bylo naprosto nepředstavitelné utrpení, že nemůžu být tam, kde být chci. Že nemůžu být s Čolitou, až naposled vydechne. Jen jsem jim řekla, aby byli stateční, že jsme na konci cesty. Eutanazie se odehrála u nás doma, tady lepší volba neexistovala.
Celé mé ráno se pak neslo v duchu neuvěřitelného smutku, neštěstí, totální otupělosti a předstírání úsměvu. Domů jsem jela úplně zhroucená, protože jsem věděla, že je pozdě. Měla jsem pocit, že ve mě vybuchl granát, takové prázdno a ruiny pocitů jsem nezažila. Všechno se už stalo, čekala mě jen její flekatá schránka bez života.
Je to rok a není den, kdy si na ni nevzpomenu. Bylo to to nejlepší, co mi VFU dala. Byla nejskvělejším pitbulem, jakého si umím představit. Vlastně jsem až ke konci pochopila, jak moc úžasná je a jaké jsem měla štěstí...
Nikde se nedočtete, jak je těžké se rozhodnout. Nikdo to neudělá za vás. Vše máte ve svých rukou a musíte poznat, kdy zvíře trápíte, protože se bojíte. Ale věřte, že ono se nebojí. U zvířat máme tu moc rozhodovat o jejich životě a smrti. Je to naše zodpovědnost i povinnost. Smrt patří k životu, každý začátek musí mít i konec...
Překonat vlastní strach z toho, co bude až tady nebude...
Mé velké díky patří MVDr. Scheerovi za neuvěřitelnou obětavost, trpělivost a péči, se kterou se nám věnoval. Taky Věrce za podporu a mému příteli, který to zažíval poprvé a zůstal na to sám <3
Baruško,vím jaké to je :( slzy mi tečou z tvého článku, hned jsem si vzpoměla na tu svoji zlatou Barušku. U mě to bylo nedávno 3 měsíce a pořád je to jako živé, byla jsem s ní až do konce. Myslím na ní taky každý den a i když mám toho malýho darebáka, tak mi je po ní moc smutno. Vždycky jednou za čas přijde krize a musím to vybrečet. Pořád si vyčítám, že jsem jí nenechala vykastrovat možná by tu se mnou ještě byla :´( a žádný nádor by se třeba neudělal....
OdpovědětVymazatBaru, to je hrozně smutné :(. Bečím tu jak želva. Mám doma dva psy a občas mě přepadne něco děsného ve mě, že co bude až nebudou. Jsou to ještě mlaďoši, ale člověk nikdy neví. Myslím, že tvoje Čolitka si lepší páničku přát nemohla. Určitě i v tom psím nebíčku cítí všechny tvoje pocity. Byla krásná a moc silná, ale tolik trápení na jednoho chlupáče :/
OdpovědětVymazatTohle se mě opravdu dotýká :( za svůj život jsem přišla už o dva pejsky. O jednoho minulý rok 27. prosince, hned po Vánocích a o toho prvního 3 roky zpátky. Pořád na ně vzpomínám a je mi po nich smutno, i když máme další dva chlupáče, které nám dělají radost, každý pejsek je jiný. Jsou to členové rodiny a proto to vždy hrozně prožíváme, pokud se s nimi něco děje. Opravdu na to nerada vzpomínám, na tu chvíli u veterináře ... :(
OdpovědětVymazatToto je mi strašne ľúto...ani som to nevedela dočítať :/
OdpovědětVymazatVím jak se cítíte, v roce 2010 jsem přišla o svojí lásky fenku zlatého retrívra, dlouho jsem se z toho nemohla vzpamatovat a vlastně jsem se s tím nesmířila doteď, i po čtyřech letech není den kdy bych si na ní nevzpomněla i když už máme dvouletého "ďábla" také opět zlatého retrívra tak se s tím že už tu není moje "holčička" nikdy nesmířím a už teď se úplně děsím chvíle až jednou odejde i náš současný pejsek, takže se držte a mějte se hezký
OdpovědětVymazatOpět brečím, prožila jsem to samé v září minulého roku, kdy odešla moje holčička, nesmířím se s tím asi nikdy, mám to furt před očima.
OdpovědětVymazatNevím, jak zmírnit bolest, byla mi věrně po boku skoro 14 let
Baru, naprosto ti rozumím! Ale těší mě moc, že jsem Čolitku mohla aspoň poznat, byla fakt úžasná :) A abych pravdu řekla, jsem ráda, že jsem takové rozhodnutí zatím nemusela postoupit a sobecky si držím palce, aby se mi to co nejdéle vyhýbalo.
OdpovědětVymazatDěkuji moc za komentáře a že se spousta z vás podělila i o své bolestivé ztráty @)->-- Vždycky je to těžké a řekla bych, že vždycky je to jako poprvé. Něco, na co si člověk nikdy nezvykne, jen se s tím naučí žít.
OdpovědětVymazat